19.11.12

[vlast a ojczyzna]

Proto že mi Pavel tak hezky přeložil můj poslední přispěvek a tvrdě tvrdí, že by to rád přečetl i český čtenář tak to s malými upravami davám. Polskou verze najdete SEM/TUTAJ  wersja polska.
==================================================================

Moją ojczyzną jest Facebook, mou vlastí je Facebook, povídá jistý pán v rozhovoru. Čtu si ten rozhovor, trochu plácání a tak trochu nevím, co si o tom myslet. Protože ten obrat je v zásadě hloupý, ale přesto o něčem vypovídá. O tom, že slovo ojczyzna, vlast ztratilo pro toho pána na síle.

Co to znamená – ojczyzna? V češtině existuje slovo vlast, které nahradilo starší výraz otčina. Vlast, čili původně území, které ovládám, území kolem mého hradu či usedlosti. Odtud též výraz vlastní. Existuje též domov. Domov, a já hned vidím místo, kde jsem doma, mou kotlinku, můj kousek země, odkud pocházím, který mám ráda. Nemám ho ráda proto, že je polský, český nebo jakýkoliv jiný, stejně tak nemám ráda svou matku proto, že je to Polka. Mám ráda ten kousek světa, protože je můj, a mou matku, protože je moje. Patří mi a já patřím jí. Domov bez jakéhokoliv patosu, útulnost sama.

Jazyk má význam, tak nějak příjemněji mi zní ten dům, ten můj vlastní kousek země než ta ojczyzna, země otců, dědictví po předcích, oč tíže a vážněji zní Vaterland než Heimat, moje tady. Moje tady, méně abstraktní, více makatelné. Malá ojczyzna, soukromá ojczyzna – cožpak se musíme v polštině stále ohánět těmi otci? Proč nemáme jiný výraz pro místo, odkud pocházím? I ten jazyk mám ojczysty, "otcovský", a ne mateřský, po matce, ne rodný, od narození, ne first language jak je to obvyklé v angličtině.

Možná proto je mi ta ojczyzna tak cizí, protože je tak nadužívaná a nedá se jí vyhnout. Nejsem pyšná, když vyslovuji to slovo. Mluvíc o Varšavě, hledám tisíce jiných výrazů, abych popsala svůj vztah k tomu místu. Výrazů, které neztratily význam, které se neutopily v neustálém opakování. Tak jako pro mě kdesi ztratilo sílu slovo Polsko, vůbec netuším kde, mě, vnučce povstalců, mě, která pláče v hodinu W, naslouchajíc se stisknutým hrdlem sirénám, které v Praze nevyjí…

Ale to už je jiný příběh, o slovech a významech, o lidech, kteří ty významy ničí a činí nevábnými. O těch, kdo hledají náhražky a obdivují cizí, jež neznají a o těch, co nejsou ani tady, ani tam, o ztracencích na druhé straně oceánu… Je to dlouhý příběh o tom, proč se nad tím vlastně pozastavujeme místo toho, abychom byli hrdí jak Irové a vůbec to neřešili.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Podpisz się pod komentarzem. Szczególnie jak masz coś mądrego do napisania (a na pewno masz).To nie jest trudne.